Andrej Bělocvětov se narodil roku 1923 v Praze ruským emigrantům s argentinským občanstvím. Tatínek, úspěšný podnikatel, a maminka, klavírní virtuoska, trávili v hlavním městě tehdejšího Československa delší pracovní a studijní pobyt. Syn Andrej navštěvoval ruské gymnázium v Praze a soukromě studoval malbu. Zdá se to neuvěřitelné, ale dalších dvacet let prožil v Čechách jako běženec s tzv. Nansenovým pasem, české občanství mu bylo uděleno teprve roku 1962!

Během války se spřátelil s fotografem Josefem Sudkem, který se později stal také Bělocvětovovým mecenášem a sběratelem umělcovy tvorby. Mladíkovy práce ovšem obdivovali také malíř Jan Zrzavý nebo sochař Karel Lidický. Díky jim se pravidelně účastnil pražského uměleckého života. Stýkal se také se Spořilovskými surrealisty a na konci války se účastnil Pražského povstání. Poté byl bez zkoušek přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, kterou posléze opustil, protože ji nepovažoval za přínosnou pro svůj další umělecký vývoj.

I když režim, který v zemi nastoupil po roce 1948 všemožně házel Bělocvětovovi klacky pod nohy, opakovaně zamítal umělcovy žádosti o udělení českého občanství a kladl překážky i jeho sňatku, našla se i řada světlých okamžiků jeho života. V roce 1952 získal ateliér v domě, který sousedil se zahradním ateliérem avantgardní sochařky Hany Wichterlové; prakticky naproti přes ulici docházel malíř navštěvovat svého přítele Josefa Sudka a zejména tzv. hudební úterky v Sudkově fotoateliéru. Sudek také často fotografoval Bělocvětova při práci, a právě těmto snímkům poskytla českokrumlovská výstava rovněž prostor.

Hudební talent, zděděný po mamince, umožnil Bělocvětovovi tzv. barevné slyšení (synestezii), což se samozřejmě odráželo i v malířově tvorbě. Malíř se přitom nevyhýbal různým stylům a ani experimentům.