Naděžda Plíšková (1934–1999), kreslířka, grafička a sochařka, vstoupila na uměleckou scénu začátkem šedesátých let a velmi rychle se stala vyhledávanou autorkou, jejíž práce byly vystavovány nejen v prestižních českých, ale i zahraničních galeriích. Za ikonická díla z období poválečné moderny se považují její grafiky Mona Lisa či Můj manžel, které s lehce sarkastickým nadhledem komentují svět kolem ní. Ironie a jemně jízlivý humor jsou ostatně rysem, který prostupuje celou její tvorbu, a to bez ohledu na to, zda se jedná o hravé kresby šedesátých let, nebo o vážnější práce z pozdějšího období.

Nástup normalizace v sedmdesátých letech však její umělecký vzestup rázem přerušil. Tvrdá cenzura a uzavření oficiálních výstavních prostor pro nepohodlné autory znamenaly, že po dvě desetiletí se její práce objevovaly jen sporadicky, většinou v menších městských či krajských galeriích.

Teprve devadesátá léta přinesla Plíškové, stejně jako dalším cenzurovaným umělcům, návrat na scénu a nové umělecké impulzy. Bylo to však zároveň období, kdy bojovala s vážnou nemocí, která jí bránila plně rozvinout tvůrčí energii. Věnovala se tehdy též literatuře. Vydala tři sbírky poezie, z nichž poslední vyšla až posmrtně.