Uhrančivé nymfy, které strhnou diváka do tance. Andromeda uvězněná bez řetězů na mořském útesu. Koně. Psi. Šelmy. Toreadoři i andaluští kytaristé. A především ženy. Strhující magický realismus předčasně zesnulého Jiřího Kovaříka okouzluje stejně jako kdysi.

Svět plzeňského rodáka postupně ovlivnily jak klasicistní formy, tak prvky surrealismu a hlavně, magického realismu, v němž dosáhl velmi působivého výrazu. Talentovaný malíř vystudoval počátkem 50. let 20. století pražskou Akademii výtvarných umění, kde navštěvoval ateliéry profesorů Jána Želibského a Vladimíra Sychry. Určité stopy vlivu obou pedagogů lze v Kovaříkově tvorbě postřehnout. V čase politické oblevy počátkem 60. let mladý Jiří Kovařík horlivě cestoval. Navštívil Itálii, tu dokonce několikrát, pak Řecko, Holandsko, Francii, Maroko, Tunis, Maltu, Arménii, Gruzii nebo Jugoslávii.

Jiří Kovařík byl zároveň živel, který se zejména po roce 1968 vyhranil vůči vládnoucímu režimu a nastupující normalizaci. Příliš mu nepomohlo ani to, že jako plzeňský patriot radikálně bojoval za záchranu některých památek v rodném městě, kdy si znepřátelil některé vlivné představitele tehdejší radnice. Jeho nekompromisní postoje pak vedly k mnoha persekucím ze strany režimu. Kovaříkovy výstavy mezi dobou ukončení studia a sametovou revolucí by tak šly spočítat na prstech jedné ruky. Mohl tvořit především soukromě, pro přátele, případně se dočkal realizací ve veřejném prostoru (vitraj ve vstupní hale nádraží v Berouně apod.), kde se kádrový profil výtvarníka spolupracujícího s architektem zase tak přísně nesledoval. V některých případech jeho tvorbu přikryli svým jménem jiní výtvarníci z řad přátel. Tajně restauroval či obnovoval například výmalby unikátních kaplových hrobek v jihočeských Albrechticích nad Vltavou. Po určitý čas, navzdory jeho klasickému vzdělání (Jiří Kovařík ovládal skvěle např. Latinu), se jej režim snažil donutit k obživě manuální prací; několikrát mu hrozilo vězení za „příživnictví“. I přes nepříznivé okolnosti se Jiří Kovařík stal brilantním výtvarným umělcem, který nebyl nucen k uměleckým úlitbám režimu a mohl prosazovat v díle vlastní ideje.