Prostějovská rodačka Věra Běhalová prošla mnoha těžkými životními peripetiemi. Dvě totality jí nejdřív znemožnily studium vytoužených dějin umění a archeologie. Po roce 1948 se zapojila také do protikomunistického odboje, kdy přes své kontakty na francouzském velvyslanectví odeslala na Západ dopisy informující o skutečné situaci katolické církve v tehdejším Československu. Po odhalení skupiny, se kterou spolupracovala, byla odsouzena na 7 let za špionáž a prošla těmi nejhoršími lágry v Čechách i na Slovensku. Věznění odneslo její zdraví, Věra Běhalová v důsledku těžkých polních prací ochrnula.

Během 60. letech 20. století, kdy nastával čas politické oblevy, se vrátila z vězení. Postupně přes různá podřadná povolání se propracovala až k zaměstnání na tehdejším Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody v Plzni. Dohled na lidi s politickým škraloupem zde přece jen nebyl tak přísný jako třeba v Praze. Tato práce ji také přivedla k průzkumu početného souboru plzeňských děl Adolfa Loose. Rozeznala kvalitu i památkové hodnoty jednotlivých realizací. Valnou většinu z nich také stihla koncem šedesátých let navrhnout k památkové ochraně a tím je prakticky zachránila před zničením. V případě některých interiérů se tak stalo přímo v hodině dvanácté, plánovala se jejich úprava pro potřeby úřadů, apod. Poznatky Věry Běhalové, která v Čechách i později v emigraci měla možnost mluvit přímo ještě s některými klienty Adolfa Loose, dodnes tvoří základní kámen a nepominutelný zdroj informací pro všechny Loosovské badatele.