Peter Nicolai Arbo, Divoký hon na Ódina, 1872, zdroj: Lathion Jacques / The National Museum Putující očistec hříšníků, zuřící vojsko, průvod nemrtvých, čarodějnic či ďáblů, vedený pohanskými i biblickými postavami. Obávaný mystický divoký hon i nástroj římskokatolické církve byl odstrašujícím příkladem pro věřící, ale také předzvěstí smrti, moru nebo hrozbou války.
Peter Nicolai Arbo (18. června 1831 – 14. října 1892) byl norský historický malíř, známý především svým zaměřením na fascinující alegorické historické a mytologické výjevy. Jeho nejznámějším dílem je dynamický obraz s názvem Divoký hon na Ódina, odkazující na pozoruhodné legendy a mýty, hojně se šířící po staletí v různých koutech Evropy a nahánějící strach pohanům, ale i katolíkům. Co ale motiv kavalkád zemřelých či zuřivých vojsk vlastně přestavuje a jakou roli v historii sehrával?
Původ bájného průvodu je pravděpodobně pohanský, nejspíše převážně germánský. Některé podoby těchto pohanských mýtů například hovoří o agrární bohyni Dianě, nazývané také Holda nebo Perchta, která v noci táhla vesnicemi v čele děsivého průvodu zuřivého vojska předčasně zemřelých. Lidé v obavách z tohoto průvodu zavírali domy na závory a nechávali mystickému vojsku na stole vodu a občerstvení ve snaze si je usmířit. Ve Skandinávii byl zase vůdcem honu Ódin, proto byla tato událost označována jako Ódinův hon. Lidé jej prý nemohli spatřit, ale slyšeli štěkot Ódinových psů nebo také výstřely. To bývalo znamením změny počasí, ale také válek a nepokojů. Mýtus má ale stejně jako ostatní mnoho podob, které se odvíjely od konkrétních regionů.
Motiv příběhů ale využila ve svůj prospěch také středověká římskokatolická církev, jež se pomocí zjevení mrtvých, tzv. revenantů a hrozeb muk očistce snažila všemožně posílit svou moc, ale také počet almužen, přímluv a modliteb za mrtvé, které pro ni představovaly velký finanční přísun. Nejstarší je svědectví z pera mnicha Orderika Vitala z 11./12. století, jež hovoří o příhodě faráře, který se údajně s hrůzným průvodem zemřelých, známým jako Familia Herlechini, setkal osobně. V tomto případě se dle jeho slov jednalo o putující očistec hříšníků, z nějž byl dokonce schopen některé zesnulé jmenovat, a popisoval také tresty, kterým se po smrti museli smrtelníci podrobit. V doprovodu ďáblů pak tito nešťastníci čekali na vykoupení, jež jim mohli za jistou finanční hodnotu poskytnout pouze jejich pozůstalý. Zároveň farář také potvrzoval, jak zakoupené modlitby a almužny skutečně fungují a nabádal věřící, aby tak po ztrátě svých pozůstalých činili. Z příběhu se tak stalo jakési morální zrcadlo pro všechny, kteří páchali zlo. Pojmenování Familia Herlechini mezitím nejspíš odkazuje k dávnému mýtu o králi Herlovi, který uzavřel dohodu s ďáblem nebo také králem mrtvých a je odsouzen k věčnému bloudění. Počátkem 13. století poté došlo k záměně Herlechina za krále Artuše, jako vládce zemřelých.
Mnoho historiků se domnívá, že motiv těchto bájných „honů“ měl za příčinu také vznik představ o čarodějnických sabatech. Pravdou je, že podobná setkání se zemřelými, kavalkády s ďábly a divoké lovy byly od 15. století indikátory čarodějnictví a byly vymycovány inkvizicí.