V Grand Palais jsou vystaveny návrhy vitráží Claire Tabouret, které nahradí okna z 19. století. Projekt má řadu odpůrců, ale i obdivovatelů oceňujících poetiku, barvy a současný výraz.
V prosinci 2025 otevřela výstavní síň Grand Palais v Paříži expozici s názvem Claire Tabouret: In a Single Breath, která představuje velkoformátové návrhy nových vitráží pro katedrálu Notre-Dame. Ty mají nahradit stávající okna v jižní lodi chrámu, jež vytvořili architekti Viollet-le-Duc a Lassus v polovině 19. století. Ačkoliv nebyla požárem v roce 2019 zničena, rozhodnutí o jejich výměně padlo v rámci širší obnovy chrámu vedené pod záštitou prezidenta Emmanuela Macrona.
Výstava, která potrvá do 15. března 2026, představuje šest návrhů ve formě inkoustových maket na papíře o rozměrech 7 × 4 metry. Každé okno se skládá z více než padesáti samostatných polí. Claire Tabouret, která dlouhá léta působila v Los Angeles, zpracovala téma Letnic – události, kdy Duch svatý sestupuje na apoštoly a vzniká prvotní křesťanská komunita. Téma vybral pařížský arcibiskup a autorka se musela držet nejen ikonografického zadání, ale i světelných požadavků: rozvržení barev muselo být v souladu s architekturou a světlem v interiéru katedrály.
Vitráže se realizují ve spolupráci s prestižním ateliérem Atelier Simon-Marq, který má tradici sahající až do 17. století a spolupracoval například s Joanem Miró nebo Marcem Chagallem. Tabouret se snažila ve své práci propojit současný umělecký jazyk s úctou k tradici. V pozadí jejích výjevů se proto opakují geometrické motivy, které přímo odkazují na původní ornamentiku Viollet-le-Duca.
Styl Tabouret je expresivní, malířsky výrazný a silně figurální. Některé návrhy zobrazují shromáždění lidí v kruhu, jinde se vyskytují výjevy z přírody – osamocený strom ohýbaný větrem či moře plné napětí. Barvy – syté odstíny modré, zelené a červené – vycházejí přímo z autorčiny malířské palety a reflektují jak historické sakrální umění, tak moderní vnímání kompozice.
Projekt však od počátku vyvolával kontroverze. Kritiku vedla především organizace Sites et Monuments, která upozorňovala na porušení Benátské charty z roku 1964. Argumentovala tím, že dochovaná okna nejsou poškozena a jejich výměna je svévolným zásahem do historické památky. Petici proti výměně podepsalo přes 300 000 lidí a organizace se obrátila i na pařížský správní soud. Ten však rozhodl, že projekt je v souladu s francouzskou legislativou o ochraně kulturních památek.
Claire Tabouret ke kritice přistupuje s odstupem. Připomíná, že každý zásah do historického prostoru Paříže vyvolává zpočátku odpor – ať už šlo o sloupy Daniela Burena v Palais Royal nebo skleněnou pyramidu u Louvru od I. M. Peie. Obě realizace se nakonec staly milovanou součástí města.
Autorka vnímá svůj projekt jako poctu komunitě, vzájemnému porozumění a lidské sounáležitosti. Podle ní příběh Letnic přesahuje náboženský rámec a může být chápán jako metafora společné naděje, dialogu a sdílení.



