Rick Owens pro časopis PIN-UP. Zdroj: Assaf Shoshan
Křeslo Half Box, 2011, alabastr, 50 × 50 × 77 cm. Zdroj: Rick Owens 
Lavice v hlavní místnosti pařížského bytu Ricka Owense. Zdroj: Assaf Shoshan
Daybed, 2012, černá překližka, edice 12 kusů, 86 × 325 × 90 cm. Zdroj: Rick Owens
Plug Table, 2013, bílý mramor, edice 8 kusů, 77 × 270 × 90 cm. Zdroj: Rick Owens
Jelení lavice (pár), 2006, černá překližka, mořené dřevo a daňčí paroží, edice 20 kusů. Vlevo 135,9 × 112,4 × 72,4 cm, vpravo 126 × 109,2 × 71,8 cm. Zdroj: Rick OwensAmerický návrhář Rick Owens začal s tvorbou nábytku pro vlastní pařížský domov. Z masivních kusů kamene, dřeva, bronzu nebo paroží postupně vytvořil svébytnou kolekci na pomezí designu a sochařství.
Rick Owens je známý především díky módě, jeho charakteristická estetika ale už téměř dvě desetiletí zasahuje také do interiérového designu. S nábytkem začal experimentovat pro svůj vlastní domov v Paříži a v roce 2007 jej poprvé představil veřejnosti. Od té doby vznikají stoly, židle, lavice, postele nebo svítidla, která na první pohled mnohdy připomínají spíš sochařské objekty než běžné vybavení domácnosti.
Základem je jednoduchost, ovšem v podání Ricka Owense má k nenápadnosti daleko. Nábytek bývá monumentální, těžký a záměrně strohý. Černý a bílý mramor, alabastr, beton, bronz nebo překližku kombinuje s kožešinou, kůží, dřevem a zvířecími parohy. Některé kamenné bloky používané při výrobě váží až dvě tuny. Owens si vybírá materiály také podle vlastností, které v něm vyvolávají. Alabastr pro jeho teplo, černý mramor pro chlad a hloubku nebo bronz pro spojení s dějinami umění.
Svůj původní přístup k nábytku kdysi shrnul představou kožešiny položené na kameni vedle ohně v brutalistní jeskyni. Podobný princip je patrný napříč jeho tvorbou. Přísné geometrické formy doplňuje něčím organickým nebo smyslovým, co jejich tvrdost naruší. U židlí a lavic se tak vedle černé překližky objevuje paroží, strohou bronzovou konstrukci změkčuje velbloudí kůže a masivní kamenné plochy doplňují kožešiny.
Inspiraci přitom Owens nehledá pouze v brutalismu. Odkazuje na Le Corbusiera a Marcela Breuera, mayské chrámy i sakrální architekturu. Vedle nich ho přitahuje také secese, především tvorba Georgese Hoentschela, Josepha Mougina nebo George Minneho. Právě dekorativnost secese používá jako protiváhu k jinak velmi strohému prostředí.
Na návrzích dlouhodobě spolupracuje se svou manželkou a kreativní partnerkou Michèle Lamy. Zatímco Owens připravuje kresby a prvotní návrhy, Lamy se výrazně podílí na jejich převedení do výsledné podoby a spolupracuje s řemeslníky, kamenickými dílnami a slévárnami. Výsledkem jsou často limitované série vyráběné z neobvyklých a náročně zpracovatelných materiálů.
Pohodlí přitom pro Owense není hlavním měřítkem dobrého nábytku. To ale neznamená, že by jeho židle nebo postele nebyly použitelné. Řada z nich má matrace a polštáře. Owens spíš odmítá představu, že každý interiér musí působit útulně. Sedadlo, které člověka přiměje narovnat záda a sedět formálněji, pro něj může mít stejnou hodnotu jako měkké křeslo.
Jeho design se postupně dostal i mimo soukromé interiéry. V letech 2016 a 2017 představilo Museum of Contemporary Art v Los Angeles výstavu Rick Owens: Furniture. Mezi vystavenými objekty byla například více než tři metry dlouhá postel Daybed, původně vytvořená pro Owensův pařížský prostor, nebo jeho charakteristické lavice, stoly a sedací nábytek z mramoru, překližky a paroží.
Owensův nábytek tak nepůsobí jako vedlejší projekt módního návrháře. Vychází ze stejného uvažování jako jeho oděvy a stojí na práci s proporcí, materiálem a kontrastem mezi přísností a smyslností. Stejně jako v módě ani tady Owens nemá potřebu přizpůsobovat se běžným představám o tom, jak by měl nábytek vypadat.