Rostislav Vaněk, zdroj: Adolf Loos Apartment and Gallery, Uměleckoprůmyslové museum v Praze 
Vaněk je autorem informačního systému pražské MHD, zdroj: Adolf Loos Apartment and Gallery, iDnes.cz
Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová ze sbírky Rostislava Vaňka, zdroj: Adolf Loos Apartment and Gallery 
Jiří Černický ze sbírky Rostislava Vaňka, zdroj: Adolf Loos Apartment and Gallery 
Vladimír Kopecký ze sbírky Rostislava Vaňka, zdroj: Adolf Loos Apartment and Gallery 
Aleš Lamr ze sbírky Rostislava Vaňka, zdroj: Adolf Loos Apartment and Gallery Grafický designér a typograf Rostislav Vaněk je považován za legendu, navazující na tradici písmařství v Čechách. Jeho jméno je spojováno s vizuálním stylem a logem ČSOB nebo ČSA. Veřejně se ale proslavil především tvorbou informačního systému pražské MHD. Jako vášnivý sběratel umění se špičkovým vkusem nyní odhaluje část své sbírky. Jeho díla budou jedny z hlavních položek podzimní aukční nabídky Adolf Loos Apartment and Gallery.
Vy sám jste jako grafický designér, typograf a tvůrce písma umělcem. Co ve Vás ale probudilo vášeň ke sbírání umění?
Měl jsem to štěstí, že můj otec i matka měli vzácný vztah ke všemu krásnému. Ačkoli nebyli bohatí, měli jsme zařízený byt s nebývalým vkusem. Každá drobnost, než se koupila, podlehla vášnivým diskuzím, zda je to ta pravá. S otcem jsme pravidelně chodili každou neděli (to se ještě v sobotu pracovalo) "po výstavách". Začali jsme Na Příkopě vedle Kostela sv. Kříže, kde byla ve dvoře menší, ale aktivně vedená galerie JUV (Jednoty umělců výtvarných). Poté naproti byla dřevěná stavba Spolku výtvarných umělců Myslbek (dnešní nákupní centrum převzalo svůj název, Nákupní galerie Myslbek). Odtud na Národní třídu do ÚLUV, kde byla v suterénu poměrně velká prostora s balkonem. Z pasáže bylo možné vystoupit do 1. patra, kde byla prodejna Krásná Jizba, volně navazující na předválečnou aktivitu Družstevní práce. Byl to ostrůvek kultivované bytové kultury. Naproti je Galerie Platýz, kde byly výstavní prostory. Dále pak Nová síň ve Voršilské ulici a naproti v podzemí Československý spisovatel s menší, ale prestižní galerií. A za rohem na nábřeží galerie SČUG Hollar. Pravidelná cesta před nedělním obědem. Obrazy v bytě? Jen reprodukce, ale modré nebe Josefa Čapka.
Jaké bylo Vaše vůbec první dílo, které odstartovalo Vaši lásku ke sběratelství?
Jsem absolventem pražské UMPRUM v ateliéru ilustrace prof. Karla Svolinského. Byl jsem v ročníku sám a končil školu v roce 1969, kdy Karel Svolinský musel odejít. Po diplomních porotách si mne zavolal "stařeček", jak jsme panu profesorovi říkali, položil mi ruce na ramena a řekl: „Tak končíme.“ Odešel do druhé místnosti ateliéru, kam nikoho nezval a přinesl mi dva nejkrásnější dřevoryty - ilustrace k François Villonovi, které mi mlčky podepsal.
Měl jste na začátku okruh autorů, které jste toužil vlastnit? Podařilo se Vám jejich díla získat?
Samozřejmě mne zajímalo mnoho skvělých autorů, ale vymezil jsem si úzký záběr, který jsem sledoval a prohluboval. Myslím, že sbírat vše a sledovat "výhodnost" nákupu, je dobré pro trhovce a nevím, jaká je radost obchodníka, možná velká, ale nic o ní nevím.
Kde jste kupoval svá díla? Soustředil jste se při budování sbírky spíše na začínající umělce na primárním trhu nebo jste raději dražil už známější jména v aukcích?
Asi je dobré uvést na začátek, že nejsem a ani jsem nebyl bohatý. Velká díla české avantgardy jsem mohl jen zpovzdálí obdivovat. Přesto se mi podařilo získat řadu skvostů. U prof. Zdeňka Sklenáře jsem si koupil nádherný olej Český les II. Na UMPRUM, kde jsem byl asistentem v ateliéru užité grafiky, jsem získal i práce Jiřího Anderleho, Sklenářova asistenta.Jako grafik jsem upravil řadu katalogů a monografií pro "volné" umělce, ze kterých se stali moji přátelé. To byl asi začátek, nechtěl jsem peníze, ale jejich dílo. Tak jsem získal obrazy Pavla Nešlehy, Aleše Lamra, Edy Ovčáčka, Vladimíra Tesaře, Olbrama Zoubka, Jiřího Sopka, Vladimíra Preclíka nebo Zdeny Fibichové. Teď vzpomínám na dobu, kdy aukce ještě nebyly. Po revoluci jsem ztratil ostych a oslovil obdivovaného Stanislava Kolíbala, mého přítele a souseda Milana Grygara, malíře a skláře Vladimíra Kopeckého. Samostatnou vzpomínku rád věnuji autorské dvojici - Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, pro které jsem dělal vše, co grafik může. Novoročenky, katalogy, knihy. Mám doma novoročenku pro Stanislava Libenského z roku 1974. Za autory jsem jezdil pravidelně, často s Gabrielem Urbánkem, jejich "dvorním" fotografem. Být nablízku vzniku vrcholných plastik z posledního desetiletí života Stanislava Libenského bylo pro mne velmi inspirativní. Hledal bych asi silnější slova obdivu, ale laskavost obou tvůrců i celé rodiny mne vrací na zem. Měl jsem možnost být s Dr. Milenou Klasovou, Dr. Jiřím Šetlíkem a arch. Miroslavem Masákem u instalace jejich plastik pod širým nebem centrálního náměstí v horní čtvrti italského Bergama. Tolik skvělých chvil. Děkuji. Prostřednictvím knih jsem se dostal k Jiřímu Kolářovi a Běle Kolářové. Pro Koláře, jak mu jeho žena říkala, jsem upravil jeho dvě monografie, které vydalo nakladatelství Gallery Jaroslava Kořána, mimořádně velkorysého nadšence a milovníka umění.
Máte ve sbírce díla, ke kterým Vás pojí tak silný vztah, že byste je sám neprodal?
Ano, všechny. Moc rád vzpomínám na Jiřího Koláře. Při mnohých návštěvách ve vilové kolonii v Podolí, kterou pro výtvarníky projektoval architekt Karel Prager (hned vedlejší dům od Vladimíra Preclíka a Zdeny Fibichové), jsem měl možnost si vybrat z množství starších i novějších děl. Získal jsem poměrně obsáhlou sbírku Jiřího Koláře i fotografií jeho ženy Běly, velké umělkyně, která ve stínu svého muže vytvořila zcela originální svébytné dílo, formálně zcela autonomní a objevné. Stále hledala, co jí může medium fotografie nabídnout k vyjádření svých myšlenek - konceptů. Bylo to hledání nových forem černobílé fotografie. Při jedné z návštěv jsem požádal Mistra, zda bych od něj nemohl získat jeho ikonické jablíčko. Ta kolážoval rád, v mnoha velikostech, od přírodních 1:1 až po dvoumetrová. Řekl: „No ale musím ho najít.“ Rok po Mistrově smrti mi volala paní Běla s větou: „Kolář vám tady nechal jablíčko, tak si pro něj přijeďte.“ No, zase mám slzy v očích.
Na co se v díle zaměřujete? Hledáte v něm něco konkrétního?
Měl jsem zpočátku zájem o díla, kde autoři pracovali s písmem v jakékoli podobě. Samozřejmě Ovčáček, Urbánek, Fibichová, Šimotová, ale i Miró, César, Tàpies. Vše grafiky, protože obrazy byly mimo mé možnosti. Ještě Oldenburg, Rauschenberg a Indiana. Jeho Love byla vždy můj sen. Ikonická kompozice se jednou objevila na dražbě Artnetu. Prožíval jsem aukční peklo, zároveň radost nesmírná. Dílo přišlo ve velké dřevěné bedně, neboť tisk na kartonu nelze srolovat. Rovněž v bedně, ještě větší, mi přivezli grafický list (objekt 140 x 140 cm) Richarda Serry. U tohoto autora rád vzpomínám na odpoledne, kdy jsme se synem dorazili do tiskárny Gemini G.E.L. v Los Angeles. Jednopatrovou jednoduchou budovu, kde je kromě hlubotisku i litografický provoz, navrhl architekt Gehry. A jelikož to je Gehryho první "industriální" stavba, tak nemohou tiskárnu rozšířit - postěžovali si. Hlubotiskový provoz je již více než 5 let v majetku Richarda Serry (+ 2024). Jen drobnost: Při prohlídce tiskárny se u cesty v bílých kamínkách "válely" kousky pozinkovaných plechů, které mne velmi přitahovaly a když jsem zpomaloval u každé plastiky, tak mi majitelka - průvodkyně sdělila: „To je dar Isamu Noguchiho“. V prvním patře mají menší výstavní sál a archiv spolupracujících autorů - Rauschenberg, Oldenburg, Lichtenstein...
Tvoří Vaše sbírka nějaké tematické celky, nebo jste sbíral vše, co k Vám nějakým způsobem promlouvalo?
Již jsem zmínil, že mým zájmem nebyla šíře autorů, ale zaměření se na jedince a jejich tvorbu. Získal jsem takřka desítku děl Stanislava Kolíbala, rozměrné práce génia, který nemůže mít následovníky. Celý jeho vývoj je natolik výjimečný, že k němu v Čechách nenajdu partnera. Vlastně ano, zcela odlišného, ale stejně geniálního Milana Grygara, se kterým jsme již 20 let sousedé. Máme vedle sebe zvonky. Grygar je mi vlastně ještě bližší svou lapidárností a svými pracemi z oblasti grafického designu. Rovněž jeho hudební - zvukové experimenty jsou mi blízké. Z Kolíbala mám respekt.
Je nějaké dílo, které byste toužil mít ve sbírce, ale z nějakého důvodu se Vám nepodařilo jej získat a dodnes jste na něj nezapomněl?
Toužil jsem vždy po typografickém souboru Jiřího Koláře - Pocta Baudelairovi. Je to 23 černobílých sítotiskových kompozic, kolážovaných pouze ze slova BAUDELAIRE v úzkém tučném grotesku. Je to práce téměř neznámá, neboť soubor vydala Johanna Ricard z Norimberku v roce 1972. Galerie se dostala do potíží a celý náklad byl berním úřadem zabaven. Jiří Kolář mi věnoval svůj zachráněný autorský výtisk, ještě s nevyplněným číslem souboru. Touha a její naplnění.
Vždy jsem toužil po objektu, ale spokojil bych se i s grafikou Roy Lichtensteina. Jako útěchu jsem si pořídil alespoň ofsetovou reprodukci. Velkou a dokonalou.
Setkával jste se s umělci rád osobně? Přátelil jste se s některými?
Samozřejmě s vrstevníky, o kterých jsem již mluvil. Ale vždy jsem měl víc přátel mezi umělci o 20 let staršími. Rád jsem poslouchal to, čím žili a co jsem mnohdy míjel.
Máte přátele i mezi sběrateli nebo jsou to pro Vás spíše rivalové?
Sběratelství předpokládá i finanční zázemí, a to v mém oboru není pravidlem. Sběratelé jsou častěji právníci, lékaři, restituenti, IT zbohatlíci, o těch horších profesích nechci psát. Přátelství mezi sběrateli je však dobré, mohou se vzájemně informovat, předávat kontakty a vzájemně umocňovat svoji vášeň. Tak jsem se stýkal s Michalem Rittsteinem, který mne nasměroval na Petra Nikla a já jej na Stanislava Kolíbala. Řada mých kolegů designérů sbírá své současníky a často, stejně jako já, v začátcích - profesní výměnou.
Co byste doporučil člověku, který chce sbírat umění, ale neví, jak začít?
Těžko radit, bylo by potřeba znát motiv začínajícího sběratele. Pokud jde o peníze, pak bezplatně poradím. Kupte si Josefa Ladu za jeden a půl milionu, za rok budete mít o půl milionu víc a můžete investovat, nebo ještě rok počkejte a máte dva. Nevím však, zda vás tato aktivita bude těšit jako mně, kdo o umění takto neuvažoval. Opačná verze je: choďte na vernisáže, sledujte aukce a čekejte, zda s vámi umění něco udělá, zda ještě po týdnu si na něj vzpomenete. To vás možná přivede k autorovi nebo do galerie. Někdy je dobré na galeristy myslet.
Znám se s Michaelem Rittsteinem více než 30 let. Přesto jsem první 4 obrazy koupil v Galerii Via Art, kde paní Radka Freislebenová dělala vždy před Vánoci výstavu Michaela Rittsteina, a to po dobu několika let. Dokonce jednou vystavila práce jeho žáků z AVU. Další díla jsem koupil u Michaela v ateliéru, abych si mohl vybrat z více děl.
Máte nějaké současné české umělce, které momentálně rád sledujete a oceňujete jejich tvorbu?
Těch je poměrně dost, ale pokud je poměřím svými "miláčky", pak se vrátím pouze k jejich sledování.