Skromná architektura s hlubokým sdělením: rekonstrukce vimperské smuteční síně jako akt úcty k člověku

Pohled do interiéru. Zdroj: Adolf Loos Apartment and Gallery, Filip Beránek pro eARCHPohled do interiéru. Zdroj: Adolf Loos Apartment and Gallery, Filip Beránek pro eARCH
Pohled na Smuteční síň zvenku. Zdroj: Adolf Loos Apartment and Gallery, Filip Beránek pro eARCHPohled na Smuteční síň zvenku. Zdroj: Adolf Loos Apartment and Gallery, Filip Beránek pro eARCH
Pohled na dubové lavice z profilu. Zdroj: Adolf Loos Apartment and Gallery, Filip Beránek pro eARCHPohled na dubové lavice z profilu. Zdroj: Adolf Loos Apartment and Gallery, Filip Beránek pro eARCH

Původní chátrající objekt na okraji šumavského hřbitova se proměnil ve vzdušný a klidný prostor, kde architektura ustupuje lidské potřebě rozloučení.

Na okraji šumavského města Vimperk vyrostla nová smuteční síň, která není výrazná svým objemem ani výrazem, ale přesto nese hluboké poselství. Architekt Jakub Vašek se zde nesnažil o efektní gesto ani formální originalitu. Místo toho zvolil cestu pokory a úcty ke kontextu i samotné funkci budovy – vytvořit důstojný prostor pro poslední rozloučení.

Původní objekt byl po desetiletí ve špatném stavu. Sloužil jako zázemí pro správce hřbitova a zároveň jako skromná smuteční síň. Časem však ztratil pietní charakter – interiér se proměnil v improvizovaný sklad a samotný katafalk z mramoru byl znehodnocen praktickým využitím. Cílem projektu tak nebylo jen stavební obnovení, ale navrácení důstojnosti a ticha.

Obnova začala s úmyslem zachovat co nejvíce z původní stavby. Když však průzkumy odhalily, že základy prakticky neexistují, bylo nutné celý objekt rozebrat – doslova cihlu po cihle. Nová stavba tak vznikla ze stejného materiálu, v podobném objemu, ale s novým duchem. Nejde o repliku ani o novostavbu v tradičním smyslu. Výsledkem je architektonická reinkarnace – návrat ke kořenům, ovšem s ohledem na současné potřeby.

Dispozice nově nabízí tři oddělené funkční celky: samotnou síň, zázemí pro správce a veřejné toalety. V exteriéru vzniklo intimní zákoutí, kde surové ocelové desky rámují původní pískovcovou plastiku. Vnitřní prostor byl očištěn od příček, strop se zvedl a v hřebeni střechy vznikl úzký světlík, který propojuje interiér s nebem. Tento architektonický detail zásadně formuje atmosféru – světlo zde plní roli duchovního i prostorového prvku.

Zvolené materiály byly pečlivě vybrány s ohledem na jejich strukturu, přirozené stárnutí a trvanlivost. Očištěné cihly, žulová dlažba, dubové dřevo a jemně tónovaná keramika společně vytvářejí vyvážený celek, který nepůsobí okázale, ale přirozeně podporuje klid a vnitřní soustředění.

Autor: 
Viktorie Kosejková - 15.9. 2025