Stanislav Kolíbal, Zdroj: časopis Vital Stanislav Kolíbal patří mezi významné postavy české poválečné tvorby. Tento mezinárodně uznávaný umělec bude mít letos 100 let.
Stanislav Kolíbal (*1925) odstartoval svou uměleckou dráhu již během studijních let na gymnáziu v Ostravě, kdy tvořil drobné kresby a ilustrace. Byl fascinován modernou a díky přátelství s Josefem Václavem Sládkem se mu podařilo svá raná díla v pouhých osmnácti letech vystavovat. I přes svůj obdivuhodný talent byl však poslán rok před maturitou na práce do ostravských dolů. Kolíbal se dále rozhodl pro studium grafiky na pražské UMPRUM u profesora Antonína Strnadela. Následně pak pokračoval ve studiích scénografie na DAMU u profesora Františka Tröstera. Po ukončení školy přilnul k sochařství a na společné Výstavě pěti v Alšově síni Umělecké besedy roku 1957 poprvé odhaluje svou sochařskou tvorbu veřejnosti. V roce 1958 se objevila nová umělecká skupina UB 12, jejímž členem byl i Kolíbal. Tato tvůrčí skupina navazovala na tradici Umělecké besedy a kladla důraz na promyšlenost a řád v umění. Tehdejší politický režim však reagoval na vznik skupiny nepříznivě a už jejich první výstava v Praze byla opakovaně kontrolována. Přesto Kolíbal v roce 1958 odjel na Světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu načerpat inspiraci a návazně rozvíjel svou polemiku o náhledu na sochu jako na součást prostoru. V 60. letech poté započal s tvorbou abstraktních geometrických prostorových objektů, u kterých setrval po zbytek svého uměleckého vývoje. Srdcem jeho výtvarného vyjádření se stalo jakési napětí mezi řádem a náhodou, eskalujícího úvahami o bytí a prázdnotě. Kolíbal si skrze vlastní logiku v dílech rád pohrával také s myšlenkami trvalosti a pomíjivosti.
Kolíbal díky svému nadání udržoval plodné styky i se zahraničím. Spolu s Jaromírem Zeminou se podílel na přípravách výstavy Paris-Prague v Paříži a na výstavě 36 artisti cecoslovacchi v italském Torinu. Následoval úspěch v Guggenheimově museu v New Yorku, které si vybralo jeho sochu Stůl pro výstavu Sochařství 20 národů. Stanislavu Kolíbalovi se podařilo uskutečnit první samostatnou výstavu v Miláně, výstavy v Lodži (1974), dále pak v Turíně (1975), Římě (1976, 1977), New Yorku (1975), Dublinu (1977) a Mnichově (1979). Mezi jeho monumentální díla patří také reliéfní zeď Československého velvyslanectví v Londýně. V Praze se jeho talentem pyšní Pankrácké předmostí Nuselského mostu.
V kontextu světového umění lze v tvorbě Stanislava Kolíbala najít paralely k americkému minimalismu a italskému arte povera. Jeho práce jsou součástí tří desítek světových muzeí a galerií, včetně pařížského Louvru a Centre Pompidou, Metropolitního muzea a Brooklynského muzea v New Yorku.