Alexandra Plíšková (2003) představuje fascinující cestu do světa čisté intuice a neplánovaného procesu. Její olejomalby a kresby vznikají jako vizuální stopa okamžiku, v němž je esenciální nechat se unášet fantazií bez předem daných norem či cyklů. Malířství vnímá od dětství jako hlubokou vášeň a seberealizaci. I když se nevydala cestou akademického uměleckého vzdělání, její osobitý a zralý projev se formálně i obsahově vyrovnává etablované scéně. Tato autodidaktická kvalita podtrhuje autenticitu jejího tvůrčího přístupu.

V samotném procesu malby Plíšková často opouští tradiční nástroje, štětce nahrazuje přímým dotykem s plátnem. Barvu nanáší rukama, prsty či houbičkou, čímž posiluje bezprostřednost a fyzičnost gesta. Štětec se v jejím případě objevuje spíše až v závěrečné fázi práce, kde slouží k jemnému doladění detailu, nikoli k určování celkové struktury obrazu.

Pro Plíškovou barva není jen pigment, ale prostředek k zachycení emocí. Odvážné barevné kombinace, které často používá, dokážou vyvolat napětí, harmonii i neklid a aktivně vtahují diváka do díla. Její plátna nejsou popisem vnější reality, ale pozvánkou k introspekci. Sama umělkyně zdůrazňuje, že síla její tvorby spočívá ve schopnosti rezonovat s divákem na osobní úrovni, často beze slov. Díla tak nepůsobí jen jako estetické objekty, ale jako otevřené deníky emocí.

Mikuláš Karban (2003), v současné době student Akademie výtvarných umění v Praze, se ve své tvorbě pohybuje mezi abstraktní malbou a objektem. Karbanovo zázemí z Hořic, města s tradicí sochařství, stále silně rezonuje v jeho vnímání. Ve své velkoformátové abstraktní malbě se intenzivně soustředí na zpracování konkrétních pocitů. Přestože výsledná díla působí expresivně, stojí za nimi vysoká míra koncentrace a rozvahy. Autor se snaží emoce tvarově definovat, čímž vytváří jakési vizuální „mechanismy pocitů“. Jeho malba je tak hledáním přesné vizuální syntaxe pro vnitřní stavy.