Sbírka Heidi Horten, © Heidi Horten Collection
Skica kancelářské budovy arcivévody Friedricha, 1914, sbírka Heidi Horten
Model muzea, © Heidi Horten Collection
Exteriér Palais Goëss-Horten ve Vídni, zdroj: Palais Goëss-Horten ve Vídni
Palais Goëss-Horten ve Vídni, zdroj: Palais Goëss-Horten ve VídniJedinečná kolekce Heidi Horten v Palais Goëss-Horten ve Vídni
Sběratelka a její sbírka
Heidi Goëss-Horten (1941-2022) s velkým citem a vášní vytvořila uměleckou sbírku mezinárodního významu. Během několika posledních desetiletí nashromáždila působivý výběr několika set obrazů, soch a grafik, který nabízí hluboký přehled o vývoji umění dvacátého a jednadvacátého století. Ve sbírce se tak setkáváme s osobnostmi dějin umění, které zahrnují období od roku 1900 až po klasickou modernu a současné umění.
Sběratelka vyrůstala v rodinném prostředí, kde umění bylo přirozenou součástí života. Její otec byl technický kreslíř a rytec a vytvořil portréty své dcery, které jsou nyní součástí sbírky Heidi Horten.
Tento vášnivý zájem o umění sdílela se svým prvním manželem Helmutem Horten. V sedmdesátých letech společně položili základy své rozsáhlé sbírky umění a podnikali četné cesty a návštěvy ateliérů, aby se seznámili s uměním „in situ“ a získali přehled o jeho tvorbě.
Již v těchto počátcích získali do své soukromé sbírky vynikající díla německého expresionismu, jako například obraz Emila Noldeho Rudé večerní slunce či díla Ericha Heckela, Marca Chagalla a Pabla Picassa.
Přestože se Heidi Goëss-Horten snažila o diskrétnost a anonymitu, několikrát na sebe upoutala pozornost mezinárodních médií, zejména v počátečních fázích svého intenzivnějšího sběratelství. Jedním z případů bylo, když na jedné londýnské aukci získala přibližně třicet mistrovských děl moderního a současného umění, čímž její sbírka ze dne na den získala uměleckohistorický význam a vysokou prestiž. Tím se změnil rozsah sbírky, neboť nyní zahrnovala jména, která dříve nebyla zastoupena, jako například Pierre-Auguste Renoir, Joan Miró, Max Pechstein, Carl Hofer, Pablo Picasso, Henri Matisse, Paul Klee, René Magritte, Fernand Léger, Niki de Saint Phalle, Egon Schiele, Lucio Fontana, Jean Dubuffet, Lucian Freud, Francis Bacon, Yves Klein a Georg Baselitz; umělci, jejichž díla jsou dnes nepochybně vrcholy sbírky.
V následujících letech se Heidi Goëss-Horten díky nákupu významných děl Andyho Warhola a Roye Lichtensteina zaměřila na pop-art. Čím větší sbírka byla, tím více vynikala sběratelčina láska k umění. Jak se její sbírka rozrůstala, začala se Goëss-Horten více věnovat současným umělcům. Mezi její první přírůstky patřila přelomová díla Damiena Hirsta, Sigmara Polkeho nebo Gerharda Richtera. Sbírka Heidi Horten navíc nyní zahrnuje nejen obrazy a grafická díla, ale také pozoruhodnou sochařskou sbírku, která se v průběhu let působivě rozrostla a bude vystavena v nově otevřeném muzeu.
Sbírka Heidi Horten, která se dnes soustřeďuje především na umění "Vídně 1900", německý a mezinárodní expresionismus, Arte Povera, evropské poválečné umění a pop-art, představuje muzeální sbírku. To, co začalo jako vášeň, nyní představuje výpravu do dějin umění posledních sta let. Při prohlídce sbírky lze ocenit, jak se formovaly jednotlivé oblasti zájmu, jak se umělci navzájem ovlivňovali a jaký revoluční duch je vlastní tvorbě každého jednotlivého umělce.
Založením muzea učinila Heidi Goëss-Horten krok, který ovlivní kánon dějin veřejného umění. Zároveň se připojuje k osvědčeným sběratelům, kteří díky své vizi vytvořili místa pro veřejnou angažovanost v oblasti umění. Věrni charakteru soukromé sbírky, jsou to velmi osobní prostory, jejichž účelem je podporovat neotřelý přístup k umění pro všechny zainteresované návštěvníky.
Historie budovy a její umístění
Osvětlení životních osudů předchozích majitelů paláce Goëss-Horten osvětluje historické souvislosti, které byly dosud většinou přehlíženy. Mezi jeho majiteli jsou čtyři polní maršálové albertinské linie, čtyři nejbohatší muži starého Rakouska, kteří se od sebe lišili jako den a noc: arcivévoda Albrecht Rakouský, vévoda těšínský, jehož jezdecká socha dnes shlíží na terasu Albertiny, a obecně méně známý arcivévoda Friedrich - "poslední svého druhu", kterému Karl Kraus pro jeho mírnou povahu přezdíval "arcivévoda Bumbsti".
Z hlediska historie architektury se současný palác Goëss-Horten – hned za rohem Státní opery – nachází v jednom z nejslavnějších vídeňských stavebních bloků, který je v historických dokumentech často označován jako "blok arcivévody Albrechta". Ve skutečnosti lze na tento stavební projekt, který se nachází mezi Opernringem a Burggartenem, pohlížet jako na zrcadlo expanze Vídně. Sociologická konfigurace majitelů rovněž odráží vznikající společenské poměry té doby. V polovině 19. století se v nejstarší části honosné zóny Ringstraße usídlili příslušníci vyšší střední třídy a aristokracie, bankéři, statkáři, pivovarníci a průmysloví magnáti.
Místo a okolí bývalé úřední budovy arcivévody Friedricha, která je nyní po rekonstrukci provedené vídeňskou kanceláří nextENTERprise Architects sídlem sbírky Heidi Horten, lze popsat prostřednictvím historie architektury operní čtvrti. Od římského pohřebiště přes městské opevnění v době osmanského obléhání, rezidenci vévody Alberta a Marie Kristiny, Albrechtovu jezdeckou školu až po stavbu kancelářské budovy arcivévody Friedricha – místo dnešní Státní opery bylo dějištěm vojenských střetů a dramatických proměn vídeňské městské krajiny.
Ambiciózní přestavba původní arcivévodské administrativní budovy na muzeum moderního a současného umění se vzrušující centrální výstavní síní se řadí do tradice vizionářských technických a kulturních stavebních počinů, k nimž patří i Státní sál Rakouské národní knihovny. Nové muzeum, jehož vnější vzhled rovněž připomíná pohnutou architektonickou historii místa, přidává další klenot do koruny vídeňské umělecké čtvrti v centru města.
Architektura
Po rozhodnutí o založení muzea se v roce 2019 konala soutěž mezi renomovanými národními a mezinárodními architektonickými kancelářemi. Vítězem se stala další ENTERprise. Jejich návrh, který navrhoval podnětný kontrast historických prvků exteriéru a moderní architektury interiéru, zvítězil u Heidi Goëss-Horten.
Bývalá kancelářská budova arcivévody Friedricha, postavená v roce 1914, byla vykuchána, aby vznikl prostor pro třípodlažní centrální halu se dvěma otevřenými platformami. Architekti provedli tři zásahy do stávajícího objektu. Prvním krokem bylo "vetknutí do okolí", tedy provázání historické budovy s jejím bezprostředním okolím. Z hlediska budoucí budovy muzea to znamenalo ozelenění nádvoří a vytvoření sochařského parku, kde mohou návštěvníci před návštěvou muzea nebo po ní posedět a rozjímat. Druhý zásah se týkal jediného řezu v jinak neporušené – či spíše rekonstruované – fasádě: byl vyříznut roh, aby vznikl prosklený, krytý vstupní prostor, který zvyšuje zvědavost návštěvníků na interiér muzea. Třetí zásah spočíval ve vykuchání středního křídla, aby se podpořila otevřená a volně cirkulující flânerie muzea. Do vykuchaného objektu jsou vloženy plovoucí výstavní plošiny, které jsou vůči sobě nastaveny v mírném úhlu a propojeny sochařskými schodišti. Z atria otevírá prosklená střecha nové perspektivy a linie pohledu. Průběžné osvětlené stropy ve všech třech podlažích podtrhují plovoucí charakter stavby. Výstavní prostory doplňují intimní místnosti v klasickém stylu pro menší prezentace a "čajovna", speciální místnost nabízející návštěvníkům pohled do světa sběratele. Prostor pro pořádání akcí v přízemí a tvůrčí ateliér s venkovní terasou ve druhém patře umocňují funkční a zároveň intimní a elegantní charakter budovy. V soukromém muzeu moderního umění tak vzniká dokonalý rámec vyhovující nejrůznějším kulturním aktivitám pro veřejnost.