Ve čtvrtek 12. června se po několika letech rekonstrukcí opět otevřely dveře jedné z ikonických budov poválečné Prahy, hotelu InterContinental. Brutalistní stavba navržená architektem Karlem Filsakem a dokončená roku 1974 byla obnovena do původního stavu, a to včetně uměleckých prvků v jejích interiérech. Dnes přejmenovaný na Fairmont Golden Prague, hotel InterContinental představoval sebevědomou odpověď české architektury na tehdejší mezinárodní styl a potřebu moderního hotelového zázemí.
InterContinental, nyní Fairmont Golden Prague, je jedním z nejvýznamnějších příkladů brutalismu v československé architektuře. Styl, jenž vzešel z poválečné moderny a který v 60. a 70. letech reagoval na potřebu veřejných staveb s jednoznačným výrazem a monumentálním charakterem, byl dlouho vnímán s rozpaky. Beton, často ponechaný bez povrchové úpravy, působil surově, chladně, pro mnohé dokonce nelidsky. V kontextu pozdějších proměn měst a nároků na „přátelskou“ architekturu byl brutalismus na okraji zájmu.
Přesto právě jeho architektonická bezprostřednost a poctivé materiálové řešení dnes opět poutají pozornost. V případě Fairmont Golden Prague se architekti rozhodli tyto kvality vyzdvihnout. Neomítnutý pohledový beton byl odborně vyčištěn a restaurován, původní horizontální členění fasády zůstalo zachováno. Tam, kde bylo třeba doplnit funkční vrstvy, například akustické panely v konferenčních prostorách, byly tyto zásahy navrženy tak, aby se vizuálně nenarušovalo brutalistní vzezření stavby.
Tento přístup je ovšem v kontrastu s osudem jiných významných brutalistních objektů v Praze, jako byl například komplex Transgas nebo Hotel Praha. Obě stavby byly zbourány, a to i přes svůj nesporný kulturní a architektonický význam, a to především z důvodu, že se nepodařilo dosáhnout památkové ochrany těchto budov. Rekonstrukce hotelu Fairmont je proto důležitým příkladem, že s brutalistní architekturou lze pracovat jinak.
Významnou součástí rekonstrukce se stala i obnova umělecké výzdoby. Architekti navázali na původní koncepci, kdy výtvarné umění nebylo pouhou dekorací, ale součástí celkového prostoru. Do interiéru se tak vrátila díla předních českých sklářů, malířů a sochařů 20. století. Například unikátní skleněné lustry, vitráže, dřevěné stěny či plastiky. Tyto původní prvky byly pečlivě restaurovány, a zároveň doplněny současnými díly.
Zvláštní pozornost si zaslouží i propojení s veřejným prostorem. Nový průchod k náplavce, obnova náměstí Curieových a otevření restaurací i galerií směrem k městu dávají jasně najevo, že se nejedná o uzavřený luxusní areál, ale o demokratický prostor, který má ambici být kulturním bodem na mapě současné Prahy.