Edvard Munch, Na operačním stole, olej na plátně. Zdroj: MoMA
Edvard Munch, Nemocné dítě, olej na plátně. Zdroj: Tate Gallery
Edvard Munch, Madonna, olej na plátně. Zdroj: NasjonalmuseetTragédie, lékařská fascinace i osobní trauma utvářely dílo Edvarda Muncha, který maloval nemoci a úzkosti stejně naléhavě jako krásu, smrt a duševní bolest.
Edvard Munch, norský malíř známý především díky ikonickému Výkřiku, byl umělcem, který celý svůj život čelil fyzickému i psychickému utrpení. Nemoc pro něj nebyla jen osobní zkušeností, ale všudypřítomným motivem, který se jako červená nit vine jeho dílem. Od dětství byl obklopen nemocí – matka zemřela na tuberkulózu, když mu bylo pět, a jeho milovaná sestra Sofie ji následovala jen o pár let později. Bratr podlehl zápalu plic. A ani on sám se nevyhnul vleklým dýchacím potížím, depresím a nervovým zhroucením.
Nemoc a smrt pro něj nebyly abstraktní pojmy – znal je zblízka. Jeho rodina měla silné lékařské zázemí, a tak Munch jako chlapec často doprovázel otce lékaře na domácí návštěvy, pomáhal v lékárně a fascinovaně pozoroval nemocniční prostředí. Tato fascinace přetrvala celý život. S lékaři navázal přátelské vztahy, navštěvoval nemocnice i sanatoria a pravidelně se léčil v soukromých klinikách. V těchto prostorech vznikala i mnohá jeho díla – zachycoval pacienty, lékaře, smrtelné postele i vlastní tělo zasažené nemocí.
Ve své tvorbě spojoval pozorování s introspekcí. Když mu lékaři v roce 1902 vyndavali kulku z ruky po dramatickém incidentu se snoubenkou, zrodil se obraz Na operačním stole. Munch zároveň zaznamenal svůj poraněný prst pomocí jedné z prvních rentgenových fotografií. Jeho zájem o medicínu byl neustálý – inspirovala ho nová technika rentgenu, vývoj anestézie i diskuse o psychických poruchách.
Duševní zdraví bylo dalším zásadním tématem jeho života i díla. Sestra Laura byla opakovaně hospitalizována v psychiatrických ústavech a Munch se obával, že melancholie a duševní křehkost jsou dědičné. V letech 1908–1909 podstoupil sám léčbu v nervové klinice v Kodani, kde využíval tehdejší nejmodernější metody včetně elektroléčby. Přestože trpěl, dokázal i zde tvořit – jeho pokoj se stal improvizovaným ateliérem.
Silné emoce, neklid i smíření promítl například do obrazů Nemocné dítě, Madona či Dědictví, které zachycuje novorozeně nakažené syfilidou. Munch se obával sexuálně přenosných chorob a ve svých dílech často reflektoval společenské stigma s nimi spojené.
Ve stáří o svém díle napsal, že mu pomáhalo pochopit smysl života – a možná v tom viděl i formu léčení. Nazýval ho svou životní krví. Stejně jako lékař zkoumá tělo, Munch zkoumal duši – skrze bolest, ztrátu, ale i naději.
Jeho hluboký vztah k medicíně a lidské zranitelnosti připomíná výstava Lifeblood v Munchově muzeu v Oslu, která trvá do 21. září.