Koncertní sál Palau de la Música Catalana. Zdroj: Ralf Roletschek
Vitráž v koncertním sále Palau de la Música Catalana. Zdroj: Gemma Askham
Pohled do nemocničního areálu Hospital de Sant Pau. Zdroj: Olga Petryuk
Chodba v nemocničním areálu. Zdroj: Leire ZabalaJméno Antoniho Gaudího dnes zná téměř každý. Jeho učitel Lluís Domènech i Montaner přitom patřil k architektům, kteří podobu katalánského modernismu zásadně formovali. Dvě z jeho nejvýznamnějších barcelonských staveb jsou dnes součástí světového dědictví UNESCO.
Když se mluví o architektuře Barcelony přelomu 19. a 20. století, pozornost obvykle míří k Antoni Gaudímu. Sagrada Família, Casa Batlló nebo Park Güell se staly symbolem celého města. Gaudí však vyrůstal v prostředí, které formovala i generace architektů před ním. Jedním z nejdůležitějších byl Lluís Domènech i Montaner, jeho někdejší učitel a osobnost, která podle Palau de la Música Catalana položila základy katalánského modernismu.
Domènech i Montaner se narodil v roce 1850 a kromě architektury se věnoval také pedagogické, kulturní a společenské činnosti. Právě jeho stavby dobře ukazují, že katalánský modernismus nestál jen na dekorativnosti. Zajímal se o nové konstrukční možnosti, přirozené světlo, funkci budovy a také o propojení architektury s dalšími uměleckými obory.
Nejznámějším příkladem je Palau de la Música Catalana, koncertní síň, kterou navrhl pro pěvecký spolek Orfeó Català. Stavba spojuje architekturu se sochařstvím, mozaikami a vitrážemi. Výraznou roli zde hraje denní světlo, které proniká dovnitř velkými prosklenými plochami a barevným stropním světlíkem koncertního sálu. Domènech zde podle samotné instituce překročil tehdejší představu koncertního sálu a vytvořil prostor, v němž se prolínají odkazy k přírodě, hudbě a katalánské kultuře.
Ještě výrazněji se jeho přístup projevil u Hospital de Sant Pau. Nový nemocniční areál začal vznikat na začátku 20. století v době rychlého rozvoje Barcelony. Domènech při návrhu studoval nejmodernější evropské nemocnice a místo jedné monumentální budovy vytvořil soustavu samostatných pavilonů obklopených zahradami. Jednotlivé stavby propojila síť podzemních chodeb.
Původní plán počítal se 48 budovami, nakonec jich vzniklo 27. Každý pavilon měl vlastní zdravotnickou funkci a důležitou součástí návrhu byly přirozené světlo, dobré větrání a kontakt pacientů s venkovním prostředím. Architektura zde nebyla pouze reprezentativní. Domènech ji přizpůsobil představě, že prostředí nemocnice může mít vliv i na samotnou péči o pacienty.
Právě v tom lze hledat jeden z rozdílů mezi Domènechem a jeho slavnějším žákem. Oba používali bohatou dekoraci a vytvářeli výrazné prostory, které měly působit na představivost návštěvníka. Domènech se však výrazněji soustředil na veřejné stavby se společenskou funkcí. Gaudího veřejná architektura podle Palau de la Música Catalana častěji směřovala k duchovnímu prožitku a kontemplaci.
Jejich rukopis se lišil i vizuálně. Gaudí postupně směřoval k organickým tvarům, nepravidelným konstrukcím a architektuře inspirované strukturami přírody. Domènech pracoval více s pravidelnou konstrukcí a tu následně obohacoval ornamentem, keramikou, mozaikami, plastikou a sklem. Jeho stavby tak mohou na první pohled působit dekorativně, pod jejich povrchem však zůstává velmi promyšlená struktura a funkce.
Význam obou Domènechových nejslavnějších realizací potvrdilo v roce 1997 také UNESCO. Palau de la Música Catalana a Hospital de Sant Pau byly společně zapsány na seznam světového dědictví jako mimořádné příklady katalánského modernismu a stavby, které přinesly nové architektonické a typologické řešení pro prostory určené hudbě a medicíně.
Gaudí se nakonec stal světovou ikonou a jeho jméno dnes s Barcelonou téměř splývá. Domènech i Montaner zůstal mimo Katalánsko méně známý. Stačí ale vstoupit do prosvětleného sálu Palau de la Música nebo projít mezi pavilony Sant Pau, aby bylo zřejmé, že příběh barcelonského modernismu byl od začátku mnohem širší než příběh jediného architekta.