Josef Šíma patří k výtvarníkům, kteří určovali podobu českého výtvarného umění 20. století a zaujímá v něm specifické a výlučné postavení. I když se ve třiceti letech usadil natrvalo ve Francii, nikdy neztratil kontakt s českým prostředím a ve své tvorbě nepřestal stvrzovat příznačné rysy českého cítění. V období před druhou světovou válkou zůstává Šíma svou rozsáhlou aktivitou (pracoval i jako ilustrátor a publicista) zapojen současně do francouzského i českého výtvarného dění. Nejprve vyznával estetiku „Esprit Nouveau“, na krátký čas se přiblížil mezinárodnímu konstruktivismu a až ho posléze zaujal rodící se surrealismus se svými sondami do hlubinných vrstev lidské psychiky. 

 

Začátek druhé světové války doslova paralyzoval veškerou Šímovu tvůrčí aktivitu. Válku prožil s celou svojí rodinou v Pont Clair a zapojil se do odbojového hnutí. Na přelomu let 1949 –1950 se Šíma znovu vrací k malování a otevírá tak druhou, více než dvacet let trvající, etapu své tvorby, během níž vytvoří svá vrcholná díla. Ta se vyznačují neobyčejnou duchovní hloubkou a zcela mimořádnou malířskou kvalitou. Tvorba se mu stává jediným prostředkem obživy. V roce 1950 začíná malovat soustavněji. Nejživější dialog udržuje Šíma se svou minulostí, se svými zážitky a vzpomínkami. V těchto letech Šíma navazuje na svoji tvorbu z dvacátých a třicátých let. Vrací se ke krajinám z Corréze, Brie a Slovenska, kam se vydal roku 1947. Hlavním tématem jeho obrazů se stává opět krajina. Rovinné kraje z Brie maluje s nesmělou citlivostí v nadčasovém světle. Jeho malba je výrazem nově nabyté svobody. Ve svých obrazech Šíma provádí opět další redukci formy prostřednictvím světla vyzařujícího z prvků, těles a těl. Jeho hmota se rozpouští a oslnivé světlo nepřipouští žádný stín. Pozvedává zredukované znaky země do volného prostoru, zbavuje je zemské tíže, aby je přiblížil světlu. Vytváří tak nový prostor, pole světelného chvění. Jeho obrazy jsou nejosobnější výpovědí o osudu člověka. Krajně redukované, plošné, často téměř monochromní krajiny s prosvětlenou atmosférou procházejí v nejrůznějších podobách celým Šímovým dílem první poloviny padesátých let. Jeho úvahy o světle ho posunuly do nového období, jimiž se koncem padesátých let zařadil do čela evropského poválečného malířství.